Bety in Czechland

3. ledna 2014 v 19:55 | Kee-chan |  origin
Do nového roku přináším něco nového. Je to povídka stará přesně rok. Před Vánocemi jsme měli na škole kromě literární soutěže i autorské čtení. Já se zúčastnila jako tichý pozorovatel. Byla tam jedna prvačka, která četla kapitolu z povídky, kterou píše na svém blogu. Nutno podotknout, že bych to do ní neřekla. (Mám prostě nedůvěru k dobře nalíčeným lidem :D) Jak se ukázalo, byla to romantická povídka s začátečnickými chybami. Okamžitě jsem si vzpomněla na své krkolomné začátky. (A teď to nepíšu jako spisovatelský macho, ale jako dívka, pro kterou se časem stalo psaní docela přirozenou věcí.) Na konci když dočetla, se jí profesor literatury zeptal, proč povídku situovala do Londýna. Slečna odpověděla, že je to pro její čtenářky i ji samotnou atraktivní. A na to konto profesor vyslovil slova mé inspirace: "Myslíš si, že něco takového se nemůže stát dívce tady v Čechách?"
Tahle povídka je reakcí. Chtěla jsem se na chvíli stát angažovanou spisovatelkou a zkusit si představit, jak by vypadal romantický vztah v Česku. No a tohle z toho vzniklo. Zkuste na to prosím, taky tak nahlížet a položme si otázku, proč by měl být život v cizí zemi lepší? (Neodvolávejme se na politiku, čistě jen na úrovni osobní. :)) Očekávám Vaše názory v komentářích. (Welp, aspoň Elá~chan :D )


Zápis první

Jmenuji se Alžběta, ale říkají mi Bety. Ani jedno není jméno pro super hrdinku, ale co se dá očekávat od věřících rodičů. Sice mě s dobrým úmyslem pojmenovali tak, aby byl ke mně Bůh milostiv, ale v dnešní době na tom nesejde. Už jsem si na to jméno zvykla, protože stejně nemám super schopnosti a i kdyby, v Česku by mi byly na nic.
Takže jsme se shodli, že jsem docela obyčejná. Tak proč o sobě chci psát? Řekla bych, že jsou dva typy lidí: Ti, co vykládají vše na počkání a ti, co si radši píší deníky. Možná může někdo namítat, že jsou lidi, co nedělají ani jedno, ale ti buďto nemají o čem mluvit, nebo mají super schopnost, která potlačuje nechutnou lidskou povahu a touhu po pozornosti a uznání.
Páni, skoro jako bych byla antagonista tohohle příběhu. Jestli by tohle byla kniha, pravděpodobně by se točila okolo holky, kterou si všichni dobírají a ona i přesto v závěru dosáhne uznání a bude žít jako v bavlnce. Ale tak to nechodí. Jediné, co můžete na svou obranu udělat, je nevěřit lidem a stáhnout se do sebe. Možná si i pořídit kočku a předstírat, že nejste sami.
Závěr: Koupím si kočku.


Zápis druhý

Nevím, co se do deníků píše, ale když jsem hledala vynalézavé způsoby jak deník zaplnit, musela bych být buď spisovatel, kolážista a nebo mít aspoň nápady a sny. Shrnuto podtrženo, tahle kniha bude nuda a upřímně lituju mimozemšťany, co ji jednou najdou pod parketama a čtením se unudí k smrti. Co už...
Je mi 19 a tenhle rok maturuju. Místo plýtvání papíru bych měla číst bichle do povinné četby, ale přesto jak moc ze mě rodiče chtěli mít intelektuála, jsem obyčejná, docela oblíbená studentka maturitního ročníku, co vyniká leda v matice, takže přihlášku podávám na místní ekonomku. Neplánuju žádné dobrodružství na Oxfordu, protože angličtinou si zvládnu leda objednat kafe a zeptat se na toalety. V tomhle bodě mi spousta lidí položí otázku, co teda vlastně plánuju dělat, protože žiju v prťavé zemi, která si nestydatě říká srdce Evropy, ale nikdo na světě se neobtěžuje mluvit česky. A já se nechápavě podívám a dotyčnému připomenu, že se teď spolu bavíme právě česky a že neposkytuji útočiště žádným celosvětovým ambicím a že mi bude stačit, když mě přijmou jako servírku v mé oblíbené kavárně, vystuduju si školu a pak se zavřu v kanceláři a budu dělat nudné papírování. Mějte v tomhle světě šlechetné sny a semelou vás.
PS: Ten pohovor na servírku mám už zítra.


Zápis třetí

Pohovor dopadl skvěle! Drtivá většina brigádníků jim odešla, protože jsou stejně jako já v maturitním ročníku a myslí si, že co flákali 3 roky studia doženou za ten poslední. Takže začínám od příštího týdne
O víkendu za námi přijede sestra s manželem a 4 letým mrňousem. Jak děti nemám ráda, tak malej Marťas je fajn. Hrajeme spolu všechny ty hry na piráty a tak, protože mu rodiče na víkend zabavují PSP, aby se z něj nestal závislák na virtuální realitě. To zvládnou jiné děti za něj.


Zápis čtvrtý

Víkend byl fajn, i když mě Ufon občas rozčiloval a dnes jsem byla první den v práci. Mám až večerní směny každé pondělí, středu a pátek a jednou za dva týdny víkendy. Dohromady jsme tam tři, co spolu máme všechny směny i v ostatní dny. Což je na jednu stranu úleva, protože nedělám s žádnou fiflenou.
Jeden se jmenuje Josef. Rodiče se na jeho jméně taky dost vyřádili, ale nahráli mi tím na smeč se Stalinem, což se nedočkal příznivé odezvy, protože Pepa je suchar. Jeho přesným opakem je Kuba, což je typický bavič. Oba dva chodí na stejnou vejšku a jsou kamarádi už od dětství, což Josef vehementně popírá. Tohle bude zábava.


Zápis pátý

Mám zrovna volný víkend. Díky bohu! Není to taková flákačka a brigáda se školou mi dávají docela zabrat. Kuba se mě snažil zaškolit, ale připadám si hloupě, jak ta káča z McDonaldovýho spotu, co věčně zapomíná na okurku. Snad bude příští týden přívětivější. Musím jít dělat otázky na maturitu. Zatím čau.
PS: Nevím, proč se loučím.


Zápis šestý

Je můj 6 pracovní den a konečně se prolomily ledy mezi mnou a Josephem. Chvíli jsme si opláceli kousavé poznámky, až se začal smát. Nic víc nepřekvapí na sucharovi víc než upřímný smích. Taky jsem zjistila, že studuje něco s politikou nebo historií. A Kuba je budoucí žurnalista, což je s jeho výřečnou povahou docela pravděpodobné. Úplně ho vidím, jak páčí tajné informace z politiků. Když jsem mu to řekla, začal se hrozně smát. Z politiků vymámit informace je hračka, ale já jsem tvrdý oříšek. Se studem jsem řekla, že na mně nic zajímavého není a okamžitě tak přišla o Josephovu pozornost. (Jak jste si všimli, říkám mu trapně poangličtěnou verzí, protože když se řekne Pepa, vybavím si někoho jako je Bolek Polívka a to se k aristokratickému vzezření mého kolegy vůbec nehodí. Vlastně vypadá až s podivem dobře.)


Zápis sedmý

O víkendu se na mě byli podívat spolužáci. Nemístné vtipy o služkách byly nezbytností. Rovnou dvě spolužačky se snažili sbalit Kubu, aby jim pak mohl zlomit srdce, že je zadaný a Joseph se radši držel stranou. S takovou divnou aurou to asi nemá lehké. Kromě Kuby žádné přátele nemá a pravděpodobně ho to ani netrápí. Přiznám se, že to ve mně budí zájem, protože tak uzavřené lidi neznám. Až na mě, jenže na mně to nepoznáte.
Pan Bručoun potřeboval jít dřív a tak jsme stoly uklízeli sami s Kubou a hned mě předvolal k výslechu. Dával mi takové otázky, že by dle odpovědí mohl napsat memoáry a já se cítila drsně, když jsem mu na ně bez obalu odpovídala. Asi mě dostala jeho tajná novinářská technika. Zakončil to povzdechem, že jsem stejný bručoun jako náš nepřítomný kolega, ale že je chvályhodné, že se snažím začlenit do společnosti. Pak poznamenal něco o Josephově aroganci, která se nezadržitelně šíří až na okraj města, což mě rozesmálo, protože jsem si ho představila v kostýmu Godzilly, jak pustoší město i s nevinným obyvatelstvem.


Zápis osmý

Jsem příliš unavená, než abych psala o upadající morálce společnosti. V práci nic moc nového.
PS: Romantické filmy jsou kravina!


Zápis devátý

Joseph bude mít narozeniny a Kuba domluvil s Josephovými rodiči párty. Prý mu na to půjčí dům na okraji města. Tohle zavání americkou slaďárnou. Pozvaní jsou bývalí spolužáci i lidi ze stejné katedry, které zlákalo pití zdarma. Pozvánku jsem dostala i já. A tak se stalo, že mi byl Kuba pomáhat vybrat dárek. Nakonec jsem koupila knihu, kterou prý strašně chtěl, ale už se nedostala koupit. No a my na ni narazili v antikvariátu. Vlastně to nebyla taková náhoda. Byl to Kubův strýc a dostal to za úkol sehnat. Bála jsem se, že bude hloupé ji odkoupit, ale Kuba mezitím sehnal jiný dárek, takže je prý ohromný štěstí, že jsem tu a nevím, jak líp ty peníze utratit. Jsem zvědavá, co na to oslavenec řekne. Bude to příští volný víkend.


Zápis desátý

Je pátek a zítra má být ta oslava. A víte, co mi dneska pan Oslavenec řekl? Něco jako: "Máš vůbec nějaké slušné šaty?" Pane Kousavý, ukousněte si ruku! Přece nebudu do práce chodit v šatech Calvin Klein, no ne? Né, že bych je měla, ale plesové šaty se dají sehnat i v konfekci, jen počkej!
A vůbec, od kdy se chodí na narozeninové oslavy ve společenském? Dost mě to znervóznilo a tak jsem šla okamžitě koupit honosný papír, do kterého zabalím svůj dárek. Takže se s tím teď půjdu piplat, ať zítra neztratím svůj společenský status. (Jestli nějaký mám.)


Zápis jedenáctý

Přihodilo se toho tolik! Nevím, kde začít... teda nejlepší to bude asi od začátku..
Takže v pozdním odpoledni jsem se začala chystat. Však víte, vlasy, namalovat... všechny ty nudné úkony, co běžné dívky dělají hodiny každý den. Kdo ví proč, mívám občas taky tohle nutkání vypadat jako princezna. Na dnešek jsem si zvolila černé, trochu retro šaty s průhlednými, kouřově černými rukávy jakoby v tureckém stylu. (Jen kdyby to mimozemšťani chtěli vědět. Svoje šaty samozřejmě znám...) Černé lodičky jsem popadla do ruky a na nohy nasadila obyčejné sandále, které se mi potom vlezou do kabelky. Přes ramena jsem si přehodila šátek, vzala dárek a pak se přes půl hodiny tackala MHD na druhý konec světa.
Dům mají velkolepý. Přímo rezidence z Teen cribs. Což je samozřejmě ironie, protože v naší pidi zemi si to může někdo těžko dovolit. Když jsem chtěla zazvonit na zvonek, dveře se rozletěly a z nich vyběhlo nějaké blonďaté stvoření a předklonilo se nad květináč hned vedle vchodu. Ta tady pije asi dlouho, pomyslela jsem si a s odporem jsem okolo ní proklouzla dovnitř. Střední vás naučí chodit i na takové akce, které vám přijdou hloupé. Kdyby jste tam totiž nešli, dostanete nálepku "Trapák" a už se jí nezbavíte. V chodbě jsem rychle provedla výměnu obuvi a prošla do obýváku. Hned u dveří jsem si vzala sklenku (pochybného alkoholu), protože jak můj táta říká: "Střízlivej se to nedá vydržet."
Chvíli jsem se dívala, jak Josepha nutí k nějaké picí hře. Obhlídla jsem i stůl s dárkama, většina z nich byly nějaké hloupé ptákoviny. Po zběžném pohledu po mini koktejlkách a džínách jsem si připadala ve své róbě až moc snobsky. Rozhodla jsem se najít nějaký klidný pokoj jen pro sebe. Nu co, jsem tu? Jsem.
Zašila jsem se do kuchyně. Řeknu vám, paní Josephová má tu nejlepší kuchyň na světě! Odolala jsem nutkání pustit se do vaření a sedla jsem si na zem. Vida, dneska mě ani nebudou bolet nohy... A jak jsem tam tak seděla a hloubala nad nesmrtelností brouka, otevřely se dveře a někdo zakopl o mé natažené nohy. Zavrčela jsem stejně jako nově příchozí.
"Co tady sakra- To jseš ty?!" zeptal se Joseph.
Obhlídla jsem se a pak i prostor vedle sebe. Jako že to byla hloupá otázka a že je málo pravděpodobné, aby se za mě převlekl někdo jiný.
"Člověk by tě nepoznal, když se učešeš..."
"To měl být kompliment?" zvedla jsem obočí.
"V podstatě ano," pokrčil rameny a posadil se vedle mě.
"Tohle je moje místo, sedni si jinam."
"Tohle je můj dům," řekl a sebral mi tím veškeré argumenty.
Rezignovaně jsem si povzdychla a na usmířenou mu podala svůj snobsky zabalený dárek.
"Doufám, že to není další zbytečnost," převzal to otráveně a já se mu vlastně nedivila. Při tom, co leží v obýváku bych byla taky obezřetná a tak jsem spolkla všechny kousavé poznámky a soucitně se usmála. To, co následovalo, bylo dost nečekané. Rozbalil knížku a hned po prvním pohledu se mu rozzářily oči. Aspoň jsem si to myslela. Už jsem chtěla vyrukovat s tím, že netuším o čem to je, ale že to snad je to, co chtěl, když mi věnoval ten nejzářivější úsměv a zahrnul mě díky. Od toho momentu jsem začala věřit, že v každém muži je malý kluk, co se dokáže pro spoustu věcí nadchnout. Jenže celá ta jeho roztomilost trvala jen několik vteřin. Poté nasadil obvyklý bručounský výraz a začetl se do knihy.
Seděli jsme mlčky se skleničkama pěkně dlouho. Občas jsme si dolili, ale kromě toho, že si četl a já přemýšlela, co bych v té dokonalé kuchyni uvařila, jsme nic nedělali. V jednu chvíli zaklapl knihu a promnul si oči. Něco zamručel a lehl si mi do klína. Zavřel oči a jen tak odpočíval. Přemýšlela jsem, jestli bych neměla vyšilovat, ale byla jsem na to moc otupělá (buď z alkoholu nebo z nekonečného ticha) a tak jsem se jen v duchu vysmívala všem romantickým hrdinkám i s jejich motýlky v břiše a zrychleným tepem. Jak tak ležel, připadal mi jako malej Marťas. Bez rozmyslu jsem ho začala výskat ve vlasech, protože to má Ufon moc rád a tak jsem si myslela, že jsou všichni kluci stejní.
Otevřel oči a zkoumavě se na mě zadíval. Poprvé jsem si všimla jak hezké, čokoládově hnědé oči má. A tohle zní jako hrozné klišé, ale celá ta situace byla postavená na nereálnu, tak co. A pak to celé šlo hrozně rychle. Nebo pomalu? Já nevím. Posadil se vedle mě. Přitáhl si mě blíž k sobě, nebo jsem to udělala sama? Ale políbil mě. A já se nebránila. Myslím, že by žádná holka nepohrdla pěkným klukem, i když bručounem, co jí aspoň chvíli věnuje všechnu pozornost. Tady máte tu romantiku, několik skleniček alkoholu a dva, skoro cizí lidi.
Z otupělosti mě probrala jeho ruka, nebezpečně pátrající po mém těle. Odtáhla jsem se, abych se mu podívala do očí. Díval se jen na mě. Pak se pousmál a zase mě políbil. Musela jsem posbírat všechny své zásady, co mě ochraňují před nálepkou lehké dívky, abych mu mohla říct, že už půjdu.
A tak tu sedím doma a píšu deník, místo toho, abych tam byla s ním. V samotě začínám pochybovat o svém rozhodnutí. Měla bych jít spát, i když s určitostí vím, že toho moc nenaspím.
Dobrou noc.


Zápis dvanáctý

Celý zbytek víkendu jsem byla jako na jehlách. Co bude teď? A víte jakého rozuzlení jsem se v práci dočkala? Žádného! Nebyl tam. To přede mnou utíká.


Zápis třináctý

Středa a Joseph zase nikde. Zeptala jsem se Kuby, jestli neví, kde je a on mi sdělil, že si vzal volno na celý týden, protože jel někam s rodiči na dovolenou a prý proč se po něm sháním. Podezřívavě se na mě zadíval. "Jen jak dlouho budeme dělat jeho práci za něj," odpověděla jsem. Opřel se o pult a zadíval se na mě, že jsem věděla, že je ouvej, protože bude následovat výslech politika. "Stalo se něco na té párty? Byl na tebe protivnej? Když se napije, jeden by mu vrazil..." - to řekl. A já zůstala překvapeně stát. Takže mu nic neřekl a Kuba ani nic netuší. Nebo byl Joseph tak opilý, že si nic nepamatoval... Místo úlevy mě na vteřinu ovládla spontánní vzteklost. Udržela jsem to všechno v tajnosti a rozhodla se vyčkat na příští týden.


Zápis čtrnáctý

Bylo to v neděli. Kuba se omluvil, že spěchá, tak jsem podnik zavírala sama. Je potřeba utřít stoly, takže jsem s hadrou lítala po kavárně, když se ozvalo cinknutí dveří. Lekla jsem se a přemýšlela, čím toho lupiče/vraha/násilníka odrovnám, když jsem uslyšela známý hlas.
"Nemáš čisté svědomí,"zkonstatoval Joseph.
"Nemáš být na dovolené?" zeptala jsem se.
"Kuba mi psal, že ses po mně sháněla."
V duchu jsem ho proklínala. Co bude teď?
"Bety, já..."začal a já ho honem přerušila.
Řekla jsem něco jako: "Takhle je to vždycky. Kluk se opije, udělá něco, co by radši nedělal a pak vyrukuje s omluvou. Nebo si myslí, že je kdoví jakej drsňák, co mě dostal proti mé vůli. Ušetři mě omluv, prosím. Nejsem malá holka a moc dobře jsem věděla, co dělám!"
Zaraženě tam stál a já bych dala celou svou výplatu, kdyby ho někdo vyfotil. Na vteřinu jsem si užívala svého vítězství, než mi ho sebral. "Vlastně jsem ti přišel poděkovat za dárek, ale jestli se chceš bavit o tomhle," řekl to s úšklebkem na tváři. Očividně ho můj výstup pobavil a já s určitostí nabrala červenou barvu.
Věnovala jsem se utírání stolu. Přišel tedy blíž a opřel se o něj. Povzdechla jsem si.
"Nevím, proč bych se omlouval. Věděl jsem, co dělám a ty jsi taky působila dost při smyslech, když jsi mě odstrčila." Chtěla jsem se ohradit, že jsem ho přeci neodstrčila, ale všechny výmluvy jsem spolkla a dál mlčky utírala stůl. "Když jsi přišla do práce, Kuba mi řekl, že na tebe mám být hodný, protože nechce, aby sis přehodila směny a k nám přiřadili nějakou fiflenu. Taky mi řekl, že bychom my dva mohli být přátelé. A když jsi tam tak seděla v naší kuchyni a neřekla ani slovo, tak jsem si říkal, že nejsi tak otravná jako většina holek a že měl asi pravdu."
"Vyjíždíš po většině svých přátel?" zeptala jsem se.
"Vím já, jak to chodí? Jedinej, kdo se prohlašuje za mého přítele je Kuba. Nevím jestli sis všimla, ale s lidmi mi to moc nejde," nasadil lítostný pohled a mě celá ta absurdita rozesmála.
"Divíš se? Možná, kdyby ses tolik nemračil..."
"Já že se mračím?" zakroutil nevěřícně hlavou a pak se pousmál. Úsměv jsem mu oplatila slovy: "To je lepší!"
"Takže?
"Takže co?"
"Nechci, aby bylo na mně, když si pak přehodíš směny, takže... co chceš?"
Ta otázka mě zaskočila. To mi tu navrhuje vztah? Nad touhle možností jsem vůbec neuvažovala. Ostýchavě jsem po něm koukla.
"Pojď sem," řekl a já poslechla. Přitáhl si mě do náruče a pokračoval: "Nejsem romantik, nebudu tě nahánět a nepřijedu na bílém koni, kdykoliv si nebudeš vědět rady. Na druhou stranu si můžeš být jistá, že se nebudu tahat s cizíma ženama nebo že ti nebudu lhát, protože jsem přehnaně upřímný. Co se mě týče, byl bych moc rád, kdybys byla mou přítelkyní, ale pokud hodláš čekat na svého prince, půjdu z cesty a budu jen ten mrzutý kolega z kavárny."
Nepochybovala jsem o pravdivosti jeho slov. Položila jsem mu ruce na hrudník, abych se trochu odtáhla a mohla se mu podívat do očí. Až do teď jsem totiž rozpačitě klopila zrak.
"Tančíš?" zeptala jsem se.
Usmál se. "Jsem ochoten jednat o kompromisu."
A tak jsem ho políbila. Působilo to jako ztvrzení nějaké smlouvy, ale nepřipadala jsem si utlačená. Spíš jsem měla radost.
"Tak si pospěš, ať můžeš zavřít a já tě pak doprovodím domů. Jo a málem bych zapomněl," zašmátral v kapse a vytáhl náramek z dřevěných korálků. Předpokládala jsem, že je to suvenýr z dovolené. "Koupil jsem ho u nějaké pochybné šamanky, ale Kuba říkal, že máš takové "magické" věci ráda..."
S díky jsem si ho navlékla na ruku. Voněl po cedru.

Zavřeli jsme spolu kavárnu a pak mě doprovodil až domů. Cestou mi vyprávěl o šarlatánce, co mu vyvěštila problematickou budoucnost. Teď tady sepisuju 3 dny starou událost. Nedonutilo mě to začít se dívat na romantické filmy a Joseph je pořád stejně kousavý, ale upřímně, kdo by šel do kina na film "Bety a Pepa"?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elá-chan Elá-chan | Web | 3. ledna 2014 v 21:22 | Reagovat

Tak na začiatok :) nečítam zlé kritiky na Sherlocka pretože to ani nie je možné ! :) A Mary?! "I like "him"" ako tp povedela :) áno páči sa mi. Zdá sa mi taká trochu ...hmm.. neviem či je to ten správny výraz  ale trošku "šibnutejšia" v tom dobrom zmysle ! :D A teraz k článku :) Myslím, že tá prváčka písala o láske v Londýne kvôli tomu, že je to pre človeka taká vec .. no veď vieš ako sa hovorí Vonku vo svete je všetko lepšie ako doma :) Ale nemyslím si , že láska a vzťahy nemôžu byť romantické ani u nás doma :) Veď ako si predviedla je to možne :) Strašne sa mi páčili tie vtipné časti , napríklad s tou Godzilou alebo s Bolkom Polívkom (netuším či som to vyskloňovala dobre ) . Takže zhrnutie : Ďalšie z tvojich diel čo sa mi strašne páčilo :)P.S.: Srdcom Európy je na 100% Slovensko ;D Ale nie vážne je to napísané na nejakom kameni :D

2 Elá Elá | Web | 5. ledna 2014 v 14:20 | Reagovat

Nie na takú reklamu si nespomínam :D Tak poďme sa pozrieť na stred Európy :D som sa snažila a spravila som si malý priesku o stred Európy sa usiluje 12 Krajín :D Ha ! :D Bielorusko má dokonca 3 stredy Európy ale čo na tom ak nemá takéto video :Dhttp://www.youtube.com/watch?v=DoFgBBXO3uk
P.S.: nechoď na mňa s Lukom lebo ja nechcem byť záporná postava :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama